Smrt koně ta TAXISU!

4. listopadu 2007 v 12:17 | SIKY
Marek Stromský
"Šel jsem pryč, nemohl jsem se na to dívat," říká žokej, kterému při Velké pardubické zemřel kůň.
Autor: MAFA - David Port

26.10.2007 12:00 - "Šel jsem pryč, nemohl jsem se na to dívat," říká žokej, kterému při Velké pardubické zemřel kůň. Ve skromné zasedačce dostihových stájí ve Velkých Karlovicích visí desítky vítězných stužek. Ale i smutek. Na stole rozbalené dárkové koše s čokoládami, konzervami lahůdkových párků a mandarinek.
O kus dál bedna s lahvemi vína.
Prezenty z Pardubic. Nikomu se do nich však nechce, všem citelně chybí zmařená naděje, která už se nikdy neproběhne po valašských stráních - kůň Cieszymir. Skončil svůj život na Taxisově příkopu při Velké pardubické.
Nejsmutnější je jeho poslední jezdec Marek Stromský, přitom se mu ten den v Pardubicích náramně dařilo, ve dvou dostizích zvítězil a dvakrát byl stříbrný. Už držel v ruce poháry a pozvánky na zámeček, kde večer tradičně probíhá slavnostní vyhlašování. O tom, že pojede hlavní závod v sedle Cieszymira, se dozvěděl až těsně před závodem.
"Původně měl jet žokej Paul Andrew Johnson, ale spadl a zranil se, a tak asi hodinu před závodem jsem dostal za úkol jet já. Nervy jsem z toho neměl, Cieszymira jsem znal léta, trenér mi dal pokyny, jak s ním jet, nebyl problém."
Zloděj koňských životů
Proti zákeřnosti Taxisova příkopu se diváci bouřili hned po prvním ročníku Velké pardubické v roce 1874.
Sám jeho autor kníže Egon Thurn - Taxis tehdy před rozpačitým panovníkem Františkem Josefem I. skok hájil chladnokrevně: "Jasnosti, vy ani já tuto překážku překonávat nebudeme, není důvod, proč bychom ji měli vyřadit a někomu ulehčovat."
Pět metrů široký a dva metry hluboký příkop zakrýval 160 cm vysoký a stejně tak široký přírodní plot. Ke zdolání skoku kůň se žokejem potřebovali skok nejméně osmimetrový.
První koňskou oběť si nejnáročnější překážka vybrala v roce 1927. Skončil na ní život valacha Doyena, který si při doskoku zlomil vaz.
V roce 1984 postihl na Taxisu stejně jako v roce 1979 čtrnáct koní hromadný pád - tři koně tehdy museli být na místě ihned utraceni. Dodnes má taxis na svědomí 23 koňských křížků.
Po revoluci hlasy kritiků zesílily, a tak byla v roce 1993 překážka o 20 centimetrů snížena a zrádný příkop byl přesně z poloviny zasypán.
A pak přišel ten osudný pád: "Trenér nařídil, že na Taxis půjdu v první lajně já s Cieszymirem a že druhý kůň stáje Maskul se bude držet na čtvrtém až pátém místě, protože nerad chodí na překážku první. Jenže Taxisův příkop byl tady a Maskul jel pořád na čele. Když jsem viděl, že začal brzdit a bočit k nám, věděl jsem, že se blíží průšvih," vypráví Stromský.
Maskul zkřížil cestu rozběhnutému Cieszymirovi, ten se odrazil jen v minimální rychlosti a zřítil se do příkopu. "Kůň je v tu chvíli jako rozjetý vlak. Přelet, Cieszymir padl, mě to odhodilo na Maskula, který mě ještě kopl, když vstával ze země. Hned jsem se podíval na Cieszymira..."
Stádový reflex koně donutí k tomu, že i když upadnou, běží za každou cenu s ostatními dál. Cieszymir však nikam nepokračoval, odkulhal stranou. "Bylo mi jasné, že je zle. Co jsem udělal? Šel jsem raději pryč. Nebylo o čem mluvit, člověk má v tu chvíli vztek, tolik emocí a pocitů. Když mu píchli uspávací injekci, už jsem u toho nebyl, nechtěl jsem to vidět."

Když pád bolí dvakrát

Po zmařeném závodě přišla deprese. "Šel jsem se rozloučit s trenérem Radkem Holčákem, sbalil jsem si věci a vyrazil jsem domů na Opavu. Příjemné řízení to rozhodně nebylo. Cieszymira jsem viděl poprvé asi před třemi lety. Byl to krásný kůň, tempový a přitom bezproblémový. Mazlivý a milý koník."
Procházíme stájí, až zastavíme u posledního boxu, ze kterého vzhlíží smutný hrdina - Maskul. Dvojnásobný vítěz Velké pardubické a nešťastný hrobař kamaráda. "Velkou už prý příští rok nepoběží, tahle nevydařená byla plánovaná jako jeho poslední, je to zasloužilý veterán," říká smutný žokej.
V dostizích Marek Stromský jako každý jezdec spadl mockrát. "Jednou na mně zůstal ležet kůň, ale měl jsem štěstí, že bylo mokro a země pode mnou se promáčkla. Kdybych chtěl, mohl jsem si formu vylít sádrou a mít sochu jako ten filmový Drápalík. Loni jsem měl horší sezonu, zlomil jsem si klíční kost," říká.
Jezdectvím se jako jeden z mála žokejů v Česku živí profesionálně na živnostenský list. Doma má dvě děti, a tak ho každé zranění bolí dvojnásob. "Před dvěma měsíci mě kopl kůň, zlomil mi nohu. Jako živnostník mám sice pojistku v Jockey Clubu, ale vyplacená částka na složence byla jen 1 600 korun. Manželce se to občas moc nelíbí, ale ví, že si do toho nenechám mluvit."
Aby se uživil, dojíždí na lépe placené dostihy do Itálie: "Teď jsem byl v Meranu každý víkend, jezdím autem 800 kilometrů tam a zpátky. Byl jsem tam i těsně před Velkou pardubickou, jen jsem se prospal a druhý den do sedla. V pondělí a úterý jsem vždycky úplně vyřízený."

Obrovská zmařená naděje

Do Itálie vozí koně i František Holčák, šéf velkokarlovické stáje Valencio, pro kterého Marek Stromský jezdí koně už více než čtyři roky. Kde jednoho z nejúspěšnějších českých trenérů najdeme? Za vsí u druhé oprýskané stáje. Sedí za traktorem s vlekem ve vaťáku a špinavých džínách a vyváží hnůj.
Tenhle člověk má na svědomí jezdecký zázrak se šesti vítězstvími ve Velké pardubické na kontě? Odtud pocházejí slavní koně Valencio, Libertina a Ray of Light? Neuvěřitelné.
Na otázku, proč se to v Pardubicích stalo, František Holčák odpovídá: "Za poslední dvě neděle jsme vyhráli devět z deseti dostihů. Máme obrovskou formu. Když vyhráváte, ostatní přemýšlejí, jak to utnout. Skončili tam dva naše koně, jezdec Maskula nedodržel jasně dané pokyny. To není náhoda. Proč? Nebudeme se o tom bavit."
Marek Stromský je k nešťastnému činu jezdce Maskula Jaroslavu Myškovi smířlivější, i když je cítit, že se mu o tom nechce moc mluvit: "Kdo ví, proč to udělal, člověk se někdy musí rozhodnout během sekundy. Jarek neuznává vinu, snad říká pravdu." Zachránit Cieszymira už nešlo.
"Zlomeninu kůň neustojí, kdyby lehl, už se nepostaví. Udělaly by se mu proleženiny, ochablo by mu svalstvo, umřel by strašnou brutální smrtí," přidává se druhý traktorista, ze kterého se vyklube Holčákův syn Radek, také úspěšný trenér. Cieszymir byl přímo jeho svěřenec.
"Jako tříletého jsme ho přivezli z Polska. Kolem pátého roku jsme u něj objevili talent pro cross-country, jeho budoucnost byla jasná: byl to kůň pro Velkou pardubickou. Dvakrát vyhrál cenu Labe, druhý nejtěžší závod, loni doběhl ve Velké pardubické třetí, přestože měl zdravotní problémy.
Letos měl lepší formu než loni, v poslední kvalifikaci doběhl druhý za pozdější vítězkou Pardubické Sixteen, přestože nebyl rozběhaný. Všechno jsme letos vypustili, protože jsme se chtěli soustředit jen na ten jeden hlavní dostih."
Ten byl ale osudný. V sešitě úkolů a krmení v drobné jezeďácké kanceláři, ve které na zdech visí fotky vítězů, má Cieszymir stále svou kolonku. Už poněkolikáté za sebou je proškrtnutá. Mohl být slavný, viset tu na zdech. Zůstane už jen ve vzpomínkách jako zmařený talent.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama